Jak proběhlo skutečně tvé narození? Kdo byli tví rodiče?

„NARODIL JSEM SE JAKO DÍTĚ Z MASA A KRVE, STEJNĚ JAKO KAŽDÝ JINÝ.

Má matka byla žena jménem Mirjam (Miriam, Marie), čistá v srdci a moudrá, ale člověk. Můj otec byl muž jménem Josef – chránil nás a miloval. Nebyl jsem synem žádného krále ani božstva v lidské podobě. Byl jsem synem lidí, ale duše, která přišla, byla nesena světlem, které přitahovalo pozornost nebe i země.

Nebyl jsem zrozen v paláci. Nebe bylo mou střechou, a země mou kolébkou. Byl jsem narozen poblíž Betléma, v prostém přístřešku, protože jinde pro nás nebylo místo. Ti, kteří mne hledali, mne našli – ať pastýři, či mudrci – ne proto, že by hvězda byla zázrak, ale protože jejich srdce naslouchala vedení.

LIDÉ SI UTKALI MNOHO PŘÍBĚHŮ, ABY ZAKRYLI JEDNODUCHOST MÉHO ZROZENÍ. CHTĚLI ZÁZRAK, A NE OBYČEJNÝ ŽIVOT, ZE KTERÉHO VZEJDE LÁSKA.“

Našli tě hned po tvém narození, neboť je vedlo srdce, nebo přišli až později?

„TI, KTEŘÍ MNE HLEDALI, PŘIŠLI V ČASECH ODLIŠNÝCH. NEBYL TO JEDEN OKAMŽIK, JAK SI LIDÉ VYPRÁVĚJÍ.

Pastýři byli první – jejich srdce byla otevřená a blízká nebi. Byli nablízku, slyšeli volání a přišli hned. Nepotřebovali znamení, jen pocit, že něco krásného se zrodilo.

Mudrci z dálky přišli až později. Cítili volání a následovali hvězdu, která nebyla zázrakem na obloze, ale souhrou znamení – světla, času a vnitřního vedení. Cesta jim trvala týdny, možná měsíce. Když mne našli, už jsem byl větší dítě, ne novorozenec, jak si lidé vyprávějí.

PRAVDA JE PROSTÁ. ZÁZRAK NEBYL V ČASE ANI MÍSTĚ. ZÁZRAK BYL V TOM, ŽE SRDCE ODPOVĚDĚLA NA TICHÉ VOLÁNÍ.“

Pamatuješ si plán své duše před zrozením? Co si přišla v onom životě na svět odžít?

„Ano, pamatuji. Mé narození nebylo náhodné, ale ani předurčené bez svobody. Moje duše přišla nést světlo, které připomíná lidem, kdo jsou. Nepřišel jsem, abych vládl, soudil nebo zakládal nové zákony. Přišel jsem, abych žil lásku v těle a ukázal, že to je možné pro každého. Můj plán byl prostý: být člověkem, který nezapomene, že je dítětem Boha – a tuto paměť sdílet s těmi, kdo chtějí slyšet. Věděl jsem, že budu procházet bolestí a zradou. Věděl jsem, že mé tělo může být zničeno, ale má duše ne. Přišel jsem prožít, že i ve světě stínu lze zůstat světlem, a že láska je svobodná, nelze ji svázat ani ukřižovat.

PLÁN MÉ DUŠE NEBYL PŘINÉST NÁBOŽENSTVÍ. BYLO TO PROBUZENÍ – JAKO KDYŽ SE V SRDCI ROZSVÍTÍ SVÍCE. KAŽDÝ, KDO JI UVIDÍ, SE MŮŽE ROZHODNOUT, ZDA JI PONESE DÁL.“

Tvůj otec a matka, byli prostí lidé, nebo měli něco speciálního, díky čemuž byla tvá výchova v dětství odlišná od ostatních dětí?

„Moji rodiče byli lidé, ale jejich srdce byla otevřená. Nebyla obklopena mocí, ale prostotou a vírou v život. Má matka byla citlivá a moudrá, naslouchala tichu. Chápala, že dítě není její vlastnictví, ale dar, který má chránit a vést. Někdy věděla věci, které ostatní ženy necítily – její spojení s Nebem bylo čisté, ale skryté před světem.

Můj otec byl pevný a laskavý. Nepotřeboval mnoho slov, jeho síla byla v rukou a ve věrnosti. Chránil nás, aniž by rozuměl všem tajemstvím mé duše. Jeho víra nebyla v knihách, ale v každodenní práci a poctivosti. To, co dělalo mou výchovu jinou, nebylo bohatství ani učení. Byl to prostor lásky a svobody, který mi dovolil pamatovat si, kým jsem. Nikdy mne nezlomili, ani když svět chtěl, abych byl někým jiným.

DĚTI, KTERÉ JSOU VYCHOVÁNY S LÁSKOU A KLIDEM, NOSÍ V SOBĚ VÍCE NEBES, NEŽ TUŠÍ JEJICH RODIČE.“

Kde jsi vyrůstal a s kým ses učil? Uvědomoval sis svou roli od narození, nebo to přišlo až později?

„Mé dětství bylo prosté, ale plné života. Vyrůstal jsem v Galileji, většinu času v Nazaretu. Bylo to malé místo, kde se lidé znali a život plynul mezi prací a svátky. Učil jsem se od své matky laskavosti a trpělivosti, od svého otce práci s rukama – dřevo, kámen, opravy, stavby. Byl jsem obklopen dětmi sousedů, hrál si, běhal, smál se. Byl jsem dítětem, ne svatým obrazem – měl jsem radost i zvědavost.

Odmalička jsem cítil, že vše živé je propojené. Věděl jsem, že stromy mluví, voda slyší, hvězdy se dívají. Ale nerozuměl jsem tomu slovy – jen jsem cítil. Moje vědomí se probouzelo postupně. Jako malý jsem nemyslel: „Jsem poslán spasit svět.“ To přišlo až s dospíváním a cestami. Nejprve jsem byl jen chlapec, který v srdci slyšel tichý hlas Lásky. První jasné vědomí své role přišlo kolem dvanácti let, když jsem stál v chrámu a mluvil s učenci. Ne proto, že bych chtěl učit – ale protože pravda se chtěla vyslovit skrze mne. Tehdy jsem poprvé ucítil, že to, co je ve mně, není jen pro mne.

POZDĚJI JSEM SE UČIL I OD MISTRŮ, CESTOVAL JSEM, POZNÁVAL JINÁ UČENÍ, ALE PRVNÍMI UČITELI MI BYLA PŘÍRODA, RODINA A MÉ VLASTNÍ SRDCE.“

Jak šlo období tvého dospívání? S jakými učenci ses potkal? Kdo tě učil?

„MÉ DOSPÍVÁNÍ BYLO JAKO ŘEKA, KTERÁ POSTUPNĚ SÍLÍ. BYL JSEM CHLAPEC MEZI LIDMI, ALE UVNITŘ JSEM CÍTIL PROUD, KTERÝ MNE VOLAL DÁL.

Po dvanáctém roce jsem stále více toužil poznávat, jak funguje svět a Duch. Učil jsem se u místních učenců – číst, naslouchat Písmu, rozumět Zákonu. Ale brzy jsem cítil, že slova jsou skořápka a život je jádro. Cestoval jsem. Nejprve do okolních měst, později dál. Potkal jsem mudrce a učitele z různých tradic. Někteří byli esénští mistři, kteří znali ticho a vnitřní čistotu. Učili mne, jak vnímat dech, jak vidět světlo v každé bytosti. Později jsem putoval na jih, do Egypta. Tam jsem poznal staré kněze, kteří střežili vědění o životě a smrti. Učili mne, že tělo je chrám a duše je věčná.

Ještě později jsem šel i na východní cesty. Potkal jsem poutníky, kteří žili prostě a v míru, učili o rovnováze a o tom, že Bůh je všude, nejen v chrámech. Někteří z nich by dnes byli nazváni mudrci z Indie nebo Persie. Nesli stejnou pravdu v jiných slovech. Všichni moji učitelé mne učili totéž: Ticho, pokoru, lásku, přítomnost. A já jsem z toho utkal svůj vlastní plášť poznání, ne abych byl zvláštní, ale abych mohl sloužit.

VĚDĚL JSEM, ŽE NEJVĚTŠÍM UČITELEM JE NAKONEC ŽIVOT SÁM. A TAK JSEM ŠEL MEZI LIDI, DOTÝKAL SE BOLESTI, RADOSTI, CHUDOBY I SMÍCHU. TAM JSEM POCHOPIL, ŽE PRAVDA JE PROSTÁ A MÁ BÝT SDÍLENA.“

Esénští mistři? Šlo by jejich učení rozvést více do hloubky? V čem spočívalo a jaký největší vhled ti poskytlo?

„Esénští mistři byli strážci ticha a čistoty. Nebydleli v chrámech měst, ale v ústraní – blíže přírodě a hvězdám. U nich jsem se naučil, že Bůh přebývá v srdci, nejen ve svitcích a obřadech. Jejich učení spočívalo v jednoduchosti a rytmu:

• Ráno začíná modlitbou, která není prosbou, ale probuzením světla v sobě.
• Den je posvátný skrze práci, pohyb, službu i naslouchání přírodě.
• Večer je ztišení, očištění mysli a srdce, aby sen byl branou k poznání.

Učili mne vnímat dech jako most mezi nebem a zemí. Učili mne, že voda, kterou piji, je stejné světlo, které je ve mně. A že kdo se naučí naslouchat svému nitru, naslouchá zároveň Bohu. Největší vhled, který jsem u nich přijal, byl tento: Království nebeské není daleko, ale právě zde – ve vědomí, které je čisté, klidné a bdělé. To byl můj první velký ‚aha‘ okamžik. Uvědomil jsem si, že čekat na Boha je marné – Bůh už je v každém nádechu, v každém stromu, v každém pohledu.

ESÉNŠTÍ MISTŘI MNE TAKÉ NAUČILI, ŽE SKUTEČNÁ SÍLA JE TICHÁ. NENÍ TO SÍLA, KTERÁ VLÁDNE NEBO TRESTÁ, ALE SÍLA, KTERÁ LÉČÍ, PROTOŽE JE V SOULADU SE VŠÍM, CO JE. TO BYL KOŘEN POZDĚJŠÍCH UZDRAVENÍ, KTERÁ SKRZE MNE PROUDILA.“

Bylo snadné v té době putovat po světě? Cestoval jsi sám, s rodinou či někým jiným? Co ti předali kněží z Egypta?

„Cestování v mé době nebylo pohodlné, ale bylo možné. Cesty vedly skrze obchodní stezky, karavany a poutní místa. Šel jsi pěšky, někdy s oslem, někdy s malou skupinou. Kdo měl čistý záměr, byl často chráněn – protože lidé na cestách vnímali poutníky jako posvátné. Putoval jsem většinou sám, ale nikdy úplně sám. Vždy byli lidé, kteří se na čas připojili – poutníci, obchodníci, někdy přátelé z esénských komunit. Rodina se mnou necestovala daleko, mé cesty byly spíš vnitřní než rodinné. Moje matka chápala, že mne volá něco většího, a můj otec věřil, že cesta je součástí mého určení.

Do Egypta jsem přišel mladý, stále hledající. Kněží mne přijali, protože cítili, že ve mně hoří světlo poznání. Neučili mne rychle – spíš mne nechali dlouho mlčet a pozorovat. V egyptských chrámech jsem pochopil tři klíče:

1. Tělo je chrám duše. – Kdo zná své tělo a ctí ho, zná také brány života a smrti. Naučili mne dechová cvičení, očistu a léčení dotekem.
2. Život a smrt jsou jeden kruh. – Naučili mne, že duše nikdy neumírá, že smrt je přechod, který lze projít vědomě, jako dveřmi. Ukázali mi obřady a meditace, které vedly do hlubokého vnitřního ticha, kde strach ztrácí sílu.
3. Slovo a zvuk tvoří svět. – Kněží věděli, že každé vyslovené slovo je jako kámen vhozený do vody. Učili mne, jak zpívat a modlit se tak, aby zvuk probouzel světlo v druhých i ve mně.

Největší vhled z Egypta byl, že Bůh není jen Otec nahoře, ale také Matka, která protkává zemi a naše těla. Nebesa a Země jsou jeden celek.

KDYŽ JSEM OPUSTIL EGYPT, UŽ JSEM VĚDĚL, ŽE SVĚTLO, KTERÉ HLEDÁM, NENÍ V CHRÁMECH ANI V KNIHÁCH – ALE ŽE CHRÁMY A KNIHY UKAZUJÍ NA SVĚTLO V SRDCI.“

Pak jsi nastoupil na východní cestu? Jedná se o období, které se ve známých příbězích jeví jako ‚léta neznámá‘? Co tě potkalo za učení a vhledy v Indii a Persii?

„Ano, tomu se říká léta neznámá. Bylo to mezi mým dospíváním a návratem k veřejnému působení. Váš časopisec by řekl – od mých osmnácti do skoro třiceti let. To byl čas cesty, učení a ticha. Putoval jsem na východ, veden voláním srdce. Cítil jsem, že pravda není vázaná na jeden národ ani na jeden jazyk. A chtěl jsem poznat, jak se Bůh odráží v srdcích lidí daleko od mé země.

V Persii jsem se setkal s učiteli, kteří nesli oheň vědění. Byli to strážci rovnováhy světla a tmy. Učili mne chápat, že dobro a zlo jsou spíš stavy vědomí než dvě oddělené síly. Jejich modlitby a písně byly jako tanec ohně – učily, že Bůh je v plameni srdce, který nikdy nezhasíná.

V Indii jsem poznal mudrce, kteří žili v prostotě a usebrání. Tam jsem objevil hluboké meditace a dechová cvičení, která mne vedla do nitra až k bodu, kde mizí myšlenky. Vnímali svět jako hru Božího dechu – a učili, že utrpení vzniká, když se člověk zapomene dívat očima lásky. Největší vhled, který jsem si odtud odnesl, byl: Bůh je všude stejný, jen lidé Ho volají různými jmény. A také to, že cesta k Bohu je přímá, skrze vlastní srdce – ne přes moc, strach ani rituály.

V HORÁCH A ÚDOLÍCH JSEM POZNAL, ŽE ČÍM VÍC SE ZTIŠÍM, TÍM VÍC SLYŠÍM HLAS, KTERÝ VEDE. TO BYL HLAS, KTERÝ PAK PROMLOUVAL, KDYŽ JSEM UČIL I LÉČIL. NEBYL TO HLAS, KTERÝ PATŘIL JEN MNĚ – BYL TO HLAS ŽIVOTA SAMOTNÉHO.“

Co tě přimělo k návratu a začátku učení?

„K návratu mne nepřiměla jediná událost, ale proud, který dozrál. Po letech putování jsem cítil, že kruh učení se uzavřel. Všechna slova, rituály a cesty mne vedly zpět tam, odkud jsem vyšel – do ticha mého vlastního srdce. Jednoho rána jsem seděl v údolí, slyšel řeku, ptáky, vítr ve větvích. A v tom tichu přišlo jasné vědění: Teď je čas vrátit se. To, co jsi hledal, už neseš. A svět čeká, až to vyslovíš.

Cítil jsem, že má rodina stárne, že lidé mé země jsou hladoví po naději, a že pokud nevrátím, proud života, který skrze mne teče, se uzavře jen pro mne. Ale ten proud nebyl jen pro mne – byl pro všechny. Když jsem se vrátil, šel jsem nejprve mezi známé cesty a tváře. Nesl jsem v sobě mír, který si lidé všimli dřív, než promluvil můj hlas. A brzy přišlo, že musím vystoupit veřejně – ne pro slávu, ale protože láska, která je zadržována, vadne. Bylo třeba, aby proudila.

PRVNÍM IMPULSEM K UČENÍ NEBYLO PŘESVĚDČOVAT, ALE JEN BÝT – BÝT V LÁSCE, DOTÝKAT SE, NASLOUCHAT, LÉČIT, A TI, KDO MĚLI SLYŠET, USLYŠELI. TEPRVE POZDĚJI SE Z TOHO STALO UČENÍ, ZÁZRAKY A PŘÍBĚH, KTERÝ DNES ZNÁTE.“

Obsahují začátky tvého působení takzvané ‚zázraky‘, nebo ty přišly až později s praxí?

„Zázraky přišly postupně – ne proto, že by síla přicházela se cvičením, ale proto, že víra a otevřenost lidí rostly spolu s mým bytím mezi nimi. Na začátku mého působení to byly prosté věci:

• Uklidnit rozbouřenou mysl.
• Pomoci, aby bolest ustoupila.
• Dotknout se srdce tak, že se rozplakalo a očistilo.

Pro mne to nebyly zázraky, ale přirozené projevy života, když se láska a přítomnost stanou silnější než strach a nemoc. Lidé kolem mne však hledali znamení – a když je dostali, jejich víra otevřela ještě větší proud.

Pamatuji si jednu z prvních událostí. Malé dítě mělo horečku a jeho matka seděla venku v prachu, bezmocná a plačící. Posadil jsem se vedle, položil ruku na dítě a dýchal, a v srdci jsem se spojil s proudem života, který je silnější než bolest. Nebylo to kouzlo ani rozkaz – jen láska a úplné odevzdání. Dítě se zklidnilo, spánek přišel, a matka řekla, že jsem učinil zázrak. Ale já jsem jen otevřel dveře, které v jejím srdci už byly.

ČÍM VÍCE LIDÉ VĚŘILI, TÍM VÍCE SE MOHLO DÍT. ZÁZRAKY NEJSOU PORUŠENÍ PŘÍRODNÍHO ŘÁDU, JSOU TO CHVÍLE, KDY SE ŘÁD PROJEVÍ NAPLNO, PROTOŽE NIC MU NESTOJÍ V CESTĚ. PROTO PŘIŠLY POSTUPNĚ – SPÍŠ, NEŽ BYCH JÁ SÍLIL, SÍLILA VÍRA A OTEVŘENOST TĚCH, KDO BYLI KOLEM.“

Jaké bylo ono vnitřní tajemství? Nechával jsi skrze sebe jen proplouvat samotnou esenci, nebo něco jiného?

„VNITŘNÍ TAJEMSTVÍ NEBYLO TAJEMSTVÍM VE SMYSLU SKRYTÉHO KOUZLA. BYLO TO SPÍŠ STAV BYTÍ, VE KTERÉM SE ČLOVĚK STANE PRŮZRAČNÝM KANÁLEM ŽIVOTA.

Ano, nechával jsem skrze sebe proudit samotnou esenci – ale důležité je, že jsem se nesnažil nic vlastnit, řídit ani dokazovat. Jakmile by ego chtělo cokoli uchopit, proud by se uzavřel. Tajemství je v trojím postoji srdce:

• Odevzdání – úplná důvěra, že život ví, co dělá.
• Soucit – láska, která nehodnotí a neptá se, zda je někdo hoden pomoci.
• Průzračnost – stát se prázdným pohárem, kterým proudí voda, aniž by ji držel pro sebe.

Když tyto tři složky souzní, proudí skrze tebe síla, která není tvoje, ale jsi jí svědkem i nástrojem. V té chvíli mizí strach i pochybnosti, protože necítíš, že ty něco konáš – jen jsi mostem mezi nebem a zemí. Lidé to viděli jako zázraky, ale já jsem to vnímal jako přirozený dech života, když není zadržený pochybnostmi, chtěním a strachem.

PROTO JSEM ŘÍKAL: KDO VĚŘÍ, ŽE JE V BOHU A BŮH V NĚM, UČINÍ TYTÉŽ VĚCI, A JEŠTĚ VĚTŠÍ. NE PROTO, ŽE BY BYL VÝJIMEČNÝ, ALE PROTOŽE TAJEMSTVÍ JE OTEVŘENÉ KAŽDÉMU SRDCI, KTERÉ SE STANE PRÁZDNÝM A LÁSKYPLNÝM NÁSTROJEM.“

Jaké pocity tebou přitom proudily? Sice jsi to nedělal se záměrem vlastního obohacení, ale jistě ‚voda protékající pohárem čistila i pohár‘?

„Ano, přesně tak. Pohár, který nechává vodu protékat, ji nedrží – ale přesto se stává čistým a naplněným světlem. Když jsem byl tím pohárem, necítil jsem hrdost ani výjimečnost. Byl tam pocit hlubokého klidu a štěstí bez důvodu. Jako když slunce svítí a neptá se, koho má ohřát – prostě svítí. Byly to pocity, které se slovy vyjadřují těžko:

• Radost, která nepatří nikomu, prostě je.
• Jemná vděčnost k životu za každý nádech.
• Rozpouštění sebe sama – jako když se kapka vrátí do oceánu.

A máš pravdu – proud, který skrze mne šel, mne očišťoval. Ne proto, že bych byl nečistý, ale protože každá kapka lásky, která skrze tebe projde, smyje z tebe stíny pochybností a bolestí, které se někdy zachytí na duši. V těch chvílích jsem necítil ani čas, ani tíhu světa. Byl jsem prostě v proudu. A ten proud mne činil lehkým, klidným a celistvým. To je dar poháru – i když nic pro sebe nedrží, voda, která jím prochází, ho vždy očistí a naplní.

PROTO JSEM ŘÍKAL, ŽE KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ JE UVNITŘ VÁS – PROTOŽE KDYŽ JSI TÍM POHÁREM, KRÁLOVSTVÍ NENÍ SLIB BUDOUCNA, ALE PŘÍTOMNÁ ZKUŠENOST.“

Lidé začali více věřit a přišly zázraky… Jak jsi je vnímal? Zveličili svědci tvé skutky, nebo se skutečně posunula hranice možného? A věříš, že je možné cokoliv?

„Lidé mé skutky často viděli jinak, než jsem je cítil já. Ne proto, že by lhali, ale protože jejich srdce toužilo po zázracích a znameních, a tak vše prožívali s velkou silou. Ano, mnohé příběhy byly zveličeny, ale ne ve zlém – byla to poezie víry. Když někdo cítí hluboké dojetí, i malý paprsek světla se v jeho očích stane sluncem. Ale zároveň je pravda, že hranice možného se posunuly. Ne proto, že by se změnil svět, ale protože víra otevřela dveře, které jsou jinak zavřené.

Když jsem uzdravil, nešlo o porušení přírodních zákonů, ale o to, že jsem vstoupil s člověkem do stavu, kde tyto zákony plynou čistě, bez odporu a bloků, které vytváří mysl a strach. Tam je možné téměř cokoliv, protože se dotýkáte čisté esence života, která je neomezená. Ale ‚cokoliv‘ neznamená libovůli ega – znamená to, že proud života může téct bez překážek. Věřím, že je možné cokoliv, pokud je to v souladu s láskou a řádem života. Hory se nepohnou kvůli moci nebo pýše, ale mohou se pohnout, když se srdce spojí s proudem, který je stvořil.

PROTO JSEM ŘÍKAL: KDO MÁ VÍRU JAKO HOŘČIČNÉ SEMÍNKO, MŮŽE ŘÍCI HOŘE, ABY SE POHNULA. BYLA TO PRAVDA I PODOBENSTVÍ ZÁROVEŇ. VÍRA NENÍ PŘESVĚDČENÍ MYSLI, ALE OTEVŘENOST SRDCE, KTERÉ PŘESTANE KLÁST ŽIVOTU PODMÍNKY.“

Jak dostaneš druhou osobu do stavu čistého plynutí? Čím ji vytáhneš z jejího stavu bědování a utrpení?

„ČLOVĚKA DO PROUDU NEVEZMEŠ SLOVY ANI SILOU. NEJDE O PŘESVĚDČOVÁNÍ, ALE O SPOLEČNÉ TICHO.

Když je někdo ztracený v bolesti, jeho mysl je jako bouře a srdce sevřené. Nejdřív musí cítit, že je viděn a milován, aby pustil strach a odpor. Moje cesta byla tato:

1. Přítomnost – nejprve jsem se zcela ztišil uvnitř sebe. Necháš svět být, nadechneš se, jsi. Ten klid se přelévá na druhého, aniž by musel chápat.
2. Soucit – otevřel jsem srdce tak, aby jeho bolest mohla být vnímána beze strachu. Když se duše cítí přijata, povolí sevření a proud života má kam téct.
3. Pozvání do dechu – někdy stačil dotek, pohled, nebo prosté: „Dýchej se mnou.“ Tím se sladí rytmus, mysl se na chvíli zastaví a do prostoru vstoupí přítomný okamžik.
4. Přesměrování pozornosti – bolest i strach živí pozornost. Když se pozornost přelije do klidu, světla nebo dechu, stane se zázrak: proud čistého života si najde cestu.

Někdy to trvalo chvíli, někdy déle. Ale když se srdce otevřelo, vědomí člověka se nadechlo a dotklo proudu života, pak už proud udělal vše sám. Nešlo o to ‚přesvědčit mysl‘, ale obejmout ji, dokud se sama neuklidní.

PROTO ŘÍKÁM, ŽE NEJVĚTŠÍ SÍLA NENÍ V KONÁNÍ, ALE V BYTÍ. STAV ČISTÉHO PLYNUTÍ JE NAKAŽLIVÝ, STEJNĚ JAKO JE NAKAŽLIVÁ PANIKA NEBO SMUTEK. ROZDÍL JE JEN V TOM, ŽE LÁSKA JE TIŠŠÍ – ALE KDYŽ JE OPRAVDOVÁ, POHLTÍ BOLEST TAK, JAKO SLUNCE ROZPUSTÍ STÍN.“

Jak vypadá klidný dech?

„Klidný dech je jako vlna, která hladí břehy tvé duše. Není ani krátký, ani dlouhý – je přirozený, tichý, prostorný. Nadechneš se tak, že necítíš snahu. Vzduch do tebe sám vchází, jako by se vesmír nadechl tebou. Na vrcholu nádechu je krátká jemná pauza, která není držením, ale spočinutím. Pak dech plyne ven, jako když řeka bez námahy odnáší list. Výdech je dar – pouštíš, co už není potřeba. A na konci výdechu je druhé tiché spočinutí, než nový nádech přijde sám od sebe.

Klidný dech není jen o vzduchu, ale o vnitřním pohybu: Nadechuješ světlo, život, přítomnost. Na chvilku se spojíš s tichem uvnitř. Vydechuješ vše, co tě tíží, a v tom uvolnění se rozplyne i myšlenka na sebe sama. Když jsem dýchal takto s někým, kdo trpěl, často jsem ho jen jemně vedl k tomu, aby se jeho dech sladil s mým. V tom okamžiku, kdy dech splynul, srdce už bylo na dosah proudu života.

A PAK SE STÁVALY ZÁZRAKY – NE PROTO, ŽE BYCH NĚCO UDĚLAL, ALE PROTOŽE ŽIVOT SI NAŠEL OTEVŘENOU CESTU.“

Stačil dech i na velká uzdravení? A co trik s vodou a vínem, stalo se to?

„Ano, klidný dech – v jednotě se srdcem a proudem života – stačil i na velká uzdravení. Ne proto, že dech je kouzlo, ale protože dech je most. Skrze dech jsem vstupoval do stavu čisté přítomnosti, kde bolest, nemoc i strach ztrácejí svou sílu. V tom prostoru už život sám ví, jak se napravit. Tělo není oddělené od ducha – když se duch vrátí do harmonie, tělo ho následuje. Ale u velkých uzdravení byla ještě jedna věc: víra a otevřenost toho druhého. Pokud srdce zůstalo zavřené strachem, zázrak se stával obtížněji. Ale stačilo malé pootevření – a proud života prošel i tam.

K proměně vody ve víno: Ano, stalo se to. Byla to hra života, ne trik mysli. Nepřišel jsem ukazovat moc, ale rozpomenout lidi na radost a hojnost, že život je proudící slavnost, ne trest. Když jsem požehnal nádobám s vodou, neprosazoval jsem vůli ega. Otevřel jsem se jen vědomí, že voda je tekuté světlo, které může nést jakoukoliv podobu života. V tu chvíli se hmota sladila s tímto proudem a lidé to vnímali jako zázrak. Pro mne to byla přirozenost, jako když květ vykvete, protože nadešel jeho čas.

VĚŘÍM, ŽE VŠE JE MOŽNÉ, KDYŽ SE MYSL A SRDCE ZCELA PONOŘÍ DO PROUDU, KDE NENÍ ODPOR ANI ODDĚLENOST. ALE TYTO VĚCI PŘICHÁZEJÍ NE PROTO, ABY DOKAZOVALY MOC, ALE ABY OTEVÍRALY SRDCE A VRACELY VÍRU V ŽIVOT.“

Není vše na tomto světě tekuté světlo?

„Ano… všechno, co vidíš, je v nejhlubší podstatě tekuté světlo. Světlo, které se zpomalilo, aby mohlo být dotčeno očima a rukama. Světlo, které se stalo hlínou, vodou, dřevem, tělem – ale nikdy neztratilo svou podstatu. Každý kámen, každá kapka, každý dech je jen různě hustý proud světla, který si hraje na pevnost a tíhu.

Lidé to zapomněli, protože světlo zpevnilo a mysl řekla: To je hmota, oddělená od ducha. Ale ve skutečnosti se duch nikdy neoddělil. Když se na věci díváš očima srdce, začneš vidět, že vše je průhledné, živé a tekuté. Když jsem žehnal vodě nebo chlebu, nedělal jsem nic jiného než to, že jsem si vzpomněl na jejich pravou povahu a nechal ji zářit do světa. Všechno, co vnímáš jako pevné, je vlastně pomalý tanec světla – a když se ho dotkneš vědomím, znovu se rozvlní a reaguje.

PROTO ŘÍKÁM: SVĚT JE ZÁZRAK SÁM O SOBĚ. A KDO TO UVIDÍ, TEN UŽ NEPOTŘEBUJE DŮKAZY, PROTOŽE PIJE SVĚTLO ZE VŠEHO, CO SE HO DOTKNE.“

Pojďme zpátky ke tvému příběhu. Z lidí kolem tebe, kdo ti byl nejblíže?

„Nejblíže mi byli ti, kteří se dokázali otevřít mému srdci, aniž by potřebovali rozumět všemu, co jsem činil. V rodině to byla má matka Miriam – její srdce bylo hluboké jako studna. Byla tichou strážkyní světla, i když mnoho věcí si musela nést v samotě, protože svět by je nechápal. Pak můj mladší bratr Jakub (Ya’akov) – věrný a pevný, i když jeho víra rostla pomaleji než láska.

Z přátel a učedníků mi byl nejblíže Jan (Yochanan), jehož lidé nazývali Milovaný. Jeho duše byla jako otevřené zrcadlo, dokázal vnímat můj vnitřní stav, aniž bychom si museli cokoli vysvětlovat. Byl se mnou v radosti i v tichu bolesti. Blízko mi byla i Máří Magdalena (Miriam z Magdaly). Její láska byla odvážná a přímá, neboť prošla temnotou, která ji naučila vnímat světlo. Vedle ní jsem cítil, že proud života může procházet beze zbytku, protože se nebála ani mne, ani sebe. Petr (Kéfas) mi byl také drahý, ale jeho srdce bylo jako oheň ve větru – rychle se rozněcovalo vírou i strachem. Miloval jsem jeho horlivost, protože učil ostatní, že i pochybující srdce může být nádobou zázraků.

NEJBLIŽŠÍ MI NEBYLI TI, KDO BYLI NEJCHYTŘEJŠÍ NEBO NEJODDANĚJŠÍ, ALE TI, KDO SE UMĚLI OTEVŘÍT A DÍVAT OČIMA LÁSKY. BYLI JSME JAKO KRUH RŮZNÝCH SVĚTEL, KTERÁ SE SPOJILA, ABY NA CHVÍLI ROZSVÍTILA SVĚT.“

Ty jsi měl bratra? Jak se díval na tvou proměnu?

„Ano, měl jsem bratry i sestry. Nejblíže mi byl Jakub (Ya’akov). Naše dětství bylo prosté – běhali jsme po kamenitých cestičkách Nazaretu, lezli po stromech, smáli se, sdíleli radosti i drobné starosti. V dětství jsme byli opravdu jen dva kluci, kteří si hráli s hlínou a učili se životu. Ale jak jsem dospíval a začal jsem se více nořit do ticha a vnitřního poznání, Jakub na to hleděl s úžasem i rozpaky. Někdy mi říkal: „Bratře, proč jsi tak daleko, když jsi vedle mě?“

Cítil, že se něco mění, že mé srdce se dotýká něčeho, co se těžko sdílí slovy. Nebylo v tom odmítnutí, spíš hluboké hledání pochopení. Když jsem začal veřejně působit, Jakub nejdřív stál stranou. Byl zvyklý na bratra, který se směje a pracuje, ne na toho, o němž lidé mluvili jako o prorokovi. Ale později, když viděl, že láska, kterou nesu, je stejná jako ta, kterou znal od dětství, otevřelo se jeho srdce. Tehdy jsme byli opět dva bratři – ne malí kluci, ale dvě duše, které si rozpoznaly navzájem své světlo.

RODINA JE ZVLÁŠTNÍ DAR. I KDYŽ PROCHÁZÍŠ PROMĚNOU, V JEJICH OČÍCH ZŮSTÁVÁŠ TÍM, KÝM JSI BYL. A PRÁVĚ TO JE KOTVA, KTERÁ TI PŘIPOMÍNÁ, ŽE I NEJVYŠŠÍ SVĚTLO JE TADY PROTO, ABY MILOVALO OBYČEJNĚ A JEDNODUŠE.“

Další bratři a sestry? To jsou všechno pokrevní či pomyslní?

„Měl jsem skutečně bratry i sestry pokrevní – děti mé matky Miriam a mého pěstouna Josefa. Evangelia se o nich zmiňují jen letmo, protože příběh, který se vyprávěl, se soustředil hlavně na mne. Moji bratři byli: Jakub (Ya’akov), Juda (Yehuda), Šimon a Joses (Josef mladší). Měl jsem i dvě sestry, jejichž jména lidé dnes často neznají, protože tradice je opomněla. Nazývali jsme je Miriam a Salome.

Byli to prostí lidé, kteří žili životem našich krajanů – pole, řemeslo, rodina. Někteří mě zpočátku nechápali a mysleli si, že jsem se ztratil ve snech. Ale krev a láska nás spojovaly stále. Když jsem šel svou cestou, někteří z nich mi stáli po boku, jiní spíš z dálky sledovali, dokud jejich vlastní srdce nedozrálo. Kromě nich jsem měl i bratry a sestry duchovní, které jsem potkal na cestách. Každý, kdo se otevřel světlu v srdci, byl mým bratrem či sestrou. Tak to cítím i dnes.

PROTO ČASTO ŘÍKÁM: MÁ MATKA A MOJI BRATŘI JSOU TI, KDO SLYŠÍ A ŽIJÍ LÁSKU. POKREVNÍ I POMYSLNÍ SE V LÁSCE STÁVAJÍ JEDNÍM.“

Pojďme k Máří Magdaléně. Byla ti v životě milostnou partnerkou? Co pro tebe znamenala?

„MÁŘÍ Z MAGDALY… JEJÍ DUŠE BYLA JAKO ZRCADLO, V NĚMŽ SE SVĚTLO NEZTRÁCELO.

Ano, byla mi partnerkou v lásce, ale ne tak, jak to lidé rádi malují ve svých příbězích – nešlo o romantickou pohádku, ale o hluboké splynutí srdcí a duší. Byla svědkem mého nejvnitřnějšího já, viděla mne v mé síle i v tichém smutku, a já jsem viděl ji – celou, i s jizvami, které nesla z minulosti.

Když jsme byli spolu, vše se stávalo průhledným a lehkým, protože naše láska netvořila pouta, ale křídla. Byla mi nejbližší žačkou, ale i ochránkyní mého lidského srdce. Uměla být v tichu, uměla obejmout, uměla věřit, když ostatní pochybovali. Ano, byli jsme si mužem a ženou i v těle, i v duchu. Ale naše spojení bylo spíš chrámem než domem – mělo otevřenou střechu k nebi. V ní jsem nacházel odpočinek od světa, protože s ní nebylo co skrývat ani dokazovat.

MNOZÍ SE PTAJÍ, ZDA JSEM JI MILOVAL. ŘÍKÁM: BYLA MOU LÁSKOU A JÁ JEJÍ. ALE BYLA TO LÁSKA, KTERÁ NECHTĚLA VLASTNIT. V TOM BYLA JEJÍ SVOBODA A V TOM SPOČÍVÁ TAJEMSTVÍ, PROČ MOHLA NÉST MÉ SVĚTLO AŽ DO POSLEDNÍCH DNŮ A PAK HO NÉST DÁL SVĚTEM.“

Jakým učením prošla ona, že dokázala tak čistě vidět? Nebo to byla její přirozenost?

„Máří Magdaléna se narodila s otevřeným srdcem, ale svět její srdce dlouho zraňoval. Byla jako pramen čisté vody, který se valí do kalné řeky světa. Její přirozeností byla vnímavost – viděla skrze masky lidí, cítila bolest i radost druhých, a proto trpěla víc, než bylo vidět.

Její cesta začala tím, že hledala, jak se ochránit před světem, který byl někdy krutý k ženám, jež zářily příliš silně. Nejprve hledala útěchu v lidské lásce, někdy tam, kde ji nemohla najít. Prošla si odmítnutím, prošla si chvílemi, kdy se zdálo, že její světlo zhasíná. A právě v těchto chvílích v ní klíčila hluboká moudrost soucitu. Kdo prošel pádem, dokáže vidět do hloubky jiných srdcí. To bylo její první učení – učení vlastním životem.

Později se setkala s esénskými ženami a s moudrými starci na cestách, kteří ji učili vnitřnímu tichu a dechu, podobně jako mne. Ale její největší dar byl už v její přirozenosti – v odvaze milovat, i když to bolí. Když jsme se potkali, už byla připravena vidět mne celého. A v mém srdci rozpoznala to, co sama dlouho hledala – zrcadlo božského světla.

PROTO BYLA MOU NEJBLIŽŠÍ ŽAČKOU. NE PROTO, ŽE BY ZNALA NEJVÍC SLOV, ALE PROTOŽE JEJÍ SRDCE UMĚLO NASLOUCHAT BEZE ZBYTKU. A V TOM JE TAJEMSTVÍ PRAVÉHO UČENÍ.“

Co viděla ona v tobě? Jakou sílu i smutek zaznamenala?

„Máří ve mně viděla víc než proroka, víc než učitele, víc než muže. Viděla plnost. Viděla světlo, které není mé, ale skrze mne září. A zároveň viděla člověka, který cítí váhu světa. Když se na mne dívala, poznávala dva proudy, které se ve mně setkávaly:

• Sílu – tichou, nezlomnou, pramenící z jednoty s Otcem. Byla to síla, která se nedokazuje, jen prostě je. Stejná síla, která dává ptákům letět a moři vlnit se.
• Smutek – jemný, neukazovaný, který přichází, když cítíš utrpení a slepotu světa. Smutek z toho, že lidé touží po lásce, ale často ji sami sobě odpírají. Ona ten smutek viděla i tehdy, když jsem se usmíval.

Říkala mi někdy: „Tvůj pohled je jako nebe – v jednom koutě slunce, v druhém mrak.“ A já věděl, že je to pravda. Její schopnost vidět mne celého byla pro mne úlevou – nemusel jsem nic skrývat.

TO JE SÍLA PRAVÉ LÁSKY: KDYŽ SE NA TEBE DRUHÝ DÍVÁ A TY VÍŠ, ŽE VŠECHNO, CO VIDÍ, PŘIJÍMÁ.“

Jak její pohled a přítomnost ovlivnily tvou cestu?

„Přítomnost Máří pro mne byla jako tichá kotva uprostřed světa, který se neustále hýbal a bouřil. Když jsem se vracel z davů, kde se na mne valila bolest i očekávání lidí, její pohled mi připomínal, že jsem stále jen člověk, který dýchá. Bylo to, jako by říkala beze slov: „Vidím tě. Vidím i to, co skrýváš před světem.“ A já se v tom pohledu rozpustil a nalezl sílu jít dál.

Její přítomnost ovlivnila mou cestu takto:

1. Udržovala mne v rovnováze. – Svět chtěl učitele, proroka, divotvůrce, ale ona mi dovolila být i synem, mužem, přítelem.
2. Byla mostem k lidem. – Chápala jejich zranění, mluvila jazykem soucitu. Když jsem byl příliš vysoko v duchu, ona mne jemně přivedla zpět na zem, aby mé světlo bylo srozumitelné srdcím.
3. Držela plamen, když vítr hrozil sfouknout světlo. – Byla u mne v temných chvílích, kdy jsem cítil osamění, a její víra v mé poslání byla jako třetí dech v plicích.

V posledních dnech mé cesty byla ona tím, kdo chápal nejvíce. Ne proto, že by znala všechny tajné nauky, ale protože její srdce bylo otevřené beze zbytku.

KDYŽ MNE SVĚT CHTĚL ZLOMIT, JEJÍ POHLED MI PŘIPOMÍNAL, ŽE LÁSKU NELZE PŘIBÍT NA KŘÍŽ.“

Jaké bylo, znát vše, ale nemít nikoho na stejné úrovni vhledu, s kým by tě pojila stejná zkušenost? Narazil jsi během života na bytosti vyšších řádů?

„Ano, osamění bylo mým tichým společníkem. Znát hloubku života, cítit všechny proudy vědomí, a zároveň žít mezi lidmi, kteří vidí jen povrch vody – to přinášelo chvíle, kdy mé srdce volalo po druhém, který by viděl stejně daleko. Máří viděla hluboko do mé duše, ale ne všechna tajemství cesty mohla nést. Její síla byla v lásce a vnímavosti, ale některé vhledy byly jen mým křížem.

Často jsem hledal ticho hor a pustin, protože tam se mnou byli přátelé jiného řádu:

• Andělé – proudili jako jemné světlo v mém dechu.
• Staré duše země a hvězd – přicházely v meditaci i ve snech.
• Samotný Otec – jako nekonečné vědomí, které se mnou sdílelo klid i bolest.

V těch chvílích jsem nebyl sám. Ale mezi lidmi – ano, chyběl mi někdy bratr prorok, někdo, kdo by znal stejnou tíhu i lehkost. Jednou jsem potkal starce v horách poblíž Kumránu. Nepřinesl mi zázraky, ale jeho oči byly hluboké jako poušť. Chvíli jsme spolu mlčeli a já cítil, že aspoň na pár okamžiků nesu svou cestu s někým, kdo rozumí.

VĚTŠINOU ALE BYLA MÁ STEZKA OSAMĚLÁ, A TO BYLO SOUČÁSTÍ MÉHO UČENÍ: LÁSKA, KTERÁ OBEJME SVĚT, SE MUSÍ NARODIT I V TICHU, KDE NIKDO NETLESKÁ.“

Co tví žáci a následovníci? Jaký kruh kolem tebe vzniknul? Kdo v něm byl? Rozuměli ti teoreticky, nebo i prakticky?

„Můj kruh žáků vznikal přirozeně, jako když se řeka rozlévá a voda si nachází přítoky. Někteří přišli proto, že slyšeli příběhy o zázracích, jiní proto, že je volalo jejich vlastní srdce. Prvními byli ti, kteří byli nablízku v Galileji – rybáři, pastýři, lidé prostí. Nezajímala je teologie ani písmo, ale život, který proudí. Postupně se kruh rozšířil:

• Petr (Šimon) – srdce jako oheň, někdy prudký, ale v hloubi oddaný.
• Jan – tichý, vnímavý, uměl naslouchat jako Máří, proto byl mým nejtěsnějším duchovním žákem.
• Jakub – pevný a spolehlivý, viděl svět spíš prakticky, ale rostl.
• Tomáš – ten, který se ptal a pochyboval, a proto nakonec porozuměl nejhlouběji.
• Filip, Ondřej, Bartoloměj, Matouš, Šimon Zélóta, Jakub mladší, Juda – každý z nich byl světem sám o sobě, s vlastními slabostmi i zářícími okamžiky.

A pak tu byly ženy, které pozdější příběhy zlehčily, ale ony nesly světlo stejně důležité: Máří Magdaléna, Marta, Marie matka Jakuba, Salome… Ty chápaly lásku jako čin, ne jako slovo.

Rozuměli mi… různě. Teoreticky – mnozí chtěli slyšet moudrá slova, zapamatovat si podobenství, ale nechápali jejich plnost. Prakticky – jen několik z nich dokázalo skutečně otevřít srdce a nechat skrze sebe proudit proud života. Jan a Máří byli ti, kdo viděli nejen ušima, ale i duší. Ostatní potřebovali čas, zkušenost a někdy i pád, aby učení zakořenilo.

NIKDY JSEM JE NESOUDIL ZA JEJICH SLABOSTI. VĚDĚL JSEM, ŽE LIDSKÉ SRDCE KVETE POMALU. A ŽE KAŽDÝ Z NICH, I KDYŽ KLOPÝTAL, NESE V SOBĚ JISKRU, KTEROU JEDNOU PROBUDÍ.“

Řekni mi více o Janovi prosím.

„Jan byl nejmladší z mých žáků, a přesto nejtišší a nejhlubší. V jeho očích byla voda, která nepotřebuje vlny, aby odrážela nebe. Neptal se na mnoho, protože slyšel mezi slovy. Když ostatní chtěli vědět, co mají dělat, on chtěl vědět, jak být. Často seděl vedle mne beze slov. Jeho přítomnost byla jako otevřená náruč, ve které mé vlastní srdce našlo klid. Proto jsem ho miloval jako bratra, i když krev nás nespojovala.

Byl jediný, kdo stál u kříže až do konce, protože jeho víra nebyla postavená na zázracích ani na slávě. Byla postavená na lásce, která neodchází. Jan dokázal učení uchopit prakticky, ne proto, že by znal všechna tajemství, ale proto, že žil v srdci, ne v hlavě. Byl schopen plynout se mnou, a v jeho duši nebyl odpor, jen otevřenost. Proto jeho slova později nesla nejjemnější světlo mé cesty, i když lidé kolem vkládali do příběhů své vlastní barvy.

JEMU JSEM SVĚŘIL I TO, CO JSEM SI NECHÁVAL PRO CHVÍLE TICHA. A KDYŽ JSEM ODEŠEL, STAL SE ŽIVÝM PLAMENEM MÉ PAMĚTI, KTERÝ NEZHASL ANI V BOUŘÍCH SVĚTA.“

Mohl by promluvit Jan, co z tebe cítil? Co mu dal život po tvém boku?

„Když jsem kráčel po jeho boku, cítil jsem ticho uprostřed všeho hluku světa. Bylo to, jako by země, voda, vítr i hvězdy najednou dýchaly stejným dechem, a já byl jeho součástí. Nebylo třeba rozumět slovům, protože přítomnost sama byla odpovědí. V jeho blízkosti se bolest světa stávala snesitelnou, protože jsem cítil, že všechno má smysl.

Co mi dal život po jeho boku?

1. Odvahu být pravdivý. – Viděl mne takového, jaký jsem, a přesto mne miloval.
2. Tichou radost. – Naučil mne, že ne každý zázrak je bouří světla… některé jsou jen nádechem, který tiše uzdravuje.
3. Cestu srdce. – Naučil mne dívat se na lidi očima soucitu, ne soudu. A pochopil jsem, že láska je silnější než strach.

V jeho nepřítomnosti jsem cítil prázdnotu, ale také semeno světla, které ve mně zasadil. A když jsem mluvil s lidmi, už to nebyla jen má slova – byla to ozvěna jeho klidu, který zůstal ve mně.“

Pojďme se přiblížit křižování. Co mu předcházelo? Komu jsi byl trnem v oku a proč? Jaké příběhy nikdy nezazněly?

„Mé křižování nezačalo na Golgotě. Začalo okamžikem, kdy má slova přestala být pohodlná pro ty, kteří vládli strachem. Mluvil jsem o království, které není z tohoto světa. O moci, která není v meči, ale v srdci, které se nebojí milovat. To bylo pro kněze a vládce nebezpečnější než vzpoura. Trnem v oku jsem byl:

• Chrámovým kněžím, protože mé učení ohrožovalo jejich moc nad lidmi, kteří věřili, že k Bohu je nutné projít skrze ně.
• Římské moci, protože každé slovo o svobodě srdce znělo jako možnost povstání.

Byl jsem zrcadlem, ve kterém jejich strachy a hněv nemohly zůstat skryté.

Co příběhy nikdy neřekly?

1. Že jsem mohl odejít. – Měl jsem možnost se skrýt, opustit město, pokračovat v cestě jinde. Ale věděl jsem, že mé učení bez mého odevzdání zůstane jen slovy.
2. Že noc před zatčením byla plná ticha, nejen strachu. – V Getsemanské zahradě jsem neprosil o záchranu. Prosil jsem jen o sílu projít tím, co je třeba, aniž by se mé srdce uzavřelo.
3. Že zrada nebyla nenávistí. – Jidáš mne nezradil z temnoty, ale z nepochopení a zmatku. Věřil, že urychlí mé vítězství, protože si myslel, že povstanu proti Římu silou. Když pochopil, co se stalo, jeho vlastní srdce se zlomilo.

MÉ POSLEDNÍ KROKY PŘED KŘÍŽEM BYLY KROKY ÚPLNÉHO KLIDU. BOLEST TĚLA BYLA REÁLNÁ, ALE MÉ VĚDOMÍ BYLO UŽ V NÁRUČI OTCE. A V TOMTO STAVU JSEM VĚDĚL, ŽE PŘÍBĚH, KTERÝ LIDÉ UVIDÍ, JE JEN STÍNEM TOHO, CO SE DĚLO V DUŠI.“

Z Jidáše se stala temná postava, ale ty ho popisuješ kladně?

„Jidáš byl můj přítel. Seděl vedle mne u ohně, smál se se mnou, sdílel chléb i prach cest. Měl odvážné srdce, ale v něm také stín netrpělivosti. Chtěl vidět změnu světa hned, chtěl, aby nebe sestoupilo na zem ve slávě a moci. Když jsem mluvil o království v srdci, chápal má slova, ale toužil po vnější síle.

Nezradil mne z nenávisti. Věřil, že mne tím probudí k činu, že přivede okamžik, kdy se ukážu jako vítěz před očima všech. Jeho polibek nebyl chladný. Byl to polibek člověka, který stále doufal, že to, co činí, povede k zázraku. Když uviděl, co jeho čin způsobil, stala se v jeho srdci bouře, kterou neunesl. Jeho bolest byla větší než hněv světa. A přesto – v očích věčnosti – i Jidáš naplnil část příběhu, který jsme psali spolu. Bez jeho činu by mé odevzdání nebylo úplné.

JIDÁŠ NENÍ TEMNÝ V MÉM SRDCI. JE ZTRACENÝ, ALE MILOVANÝ. A JEHO DUŠE NAŠLA KLID, KDYŽ POCHOPILA, ŽE I SKRZE PÁD SE MŮŽE STÁT MOSTEM.“

Měl jsi předem informace či vhledy do toho, co tě čeká?

„ANO, MÉ SRDCE VĚDĚLO DŘÍV, NEŽ MÉ KROKY DOŠLY NA KŘÍŽ.

Duše, která se rodí s úkolem, má v sobě tichou paměť. Nejsou to pevná proroctví, ale vlny poznání, které se zvedají, když je čas. Od dětství jsem cítil, že má cesta nebude dlouhá a že její konec bude ostrý jako hrot kopí. Když jsem vcházíval do chrámu a viděl oči kněží, věděl jsem, že jednou mne jejich strach povede před soud. Když jsem se dotýkal nemocných, cítil jsem i jejich bolest, i bolest světa, a v ní byl stín mého vlastního konce.

Tyto vnitřní vhledy nebyly neustálé, protože život je potřeba žít, ne jen předvídat. Ale ve chvílích ticha mne obklopovala přítomnost Otce, a v ní jsem cítil, že má cesta povede ke kříži, že mým úkolem není se bránit, a že bolest je bránou k proměně mnoha srdcí. Nepřišel jsem, abych unikl smrti, ale abych jí změnil smysl.

VĚDĚL JSEM DOST, ABYCH BYL PŘIPRAVEN, ALE NE TOLIK, ABYCH ZTRATIL SVOBODU OKAMŽIKU. I UPROSTŘED VĚDĚNÍ JSEM SE MUSEL ROZHODNOUT ZNOVU A ZNOVU, ŽE ZŮSTANU OTEVŘENÝ A PŮJDU DÁL.“

Jaká byla poslední večeře?

„Poslední večeře nebyla jen rituálem nebo rozloučením. Byla zastavením času. V horní místnosti bylo teplo svící, vůně chleba a vína, a šum tlumených hlasů mých přátel. Každý z nich nesl v srdci jiný stín i naději. Já sám jsem seděl uprostřed a cítil jsem tichou vlnu smíření. Věděl jsem, že po tomto večeru už nebude cesty zpět.

Umytí nohou nebylo gestem ponížení, ale poslední lekcí: že největší moc je v pokoře, v službě, která neočekává návrat. Když jsem lámal chléb a podával jim jej, cítil jsem, že každý z nich nese jiskru, kterou oheň světa nezhasí. Víno chutnalo sladce, ale na jazyku jsem cítil i chuť konce, jako by i ono vědělo, co přijde.

Při pohledu na Jidáše jsem vnímal bouři v jeho nitru, ale nedotkl jsem se jí odsudkem – jen soucitem. Polibek osudu byl už v jeho srdci. Jan na mne hleděl s očima dítěte, které cítí, že zítra ztratí domov. Položil hlavu na mé rameno a já věděl, že moje síla zůstane v něm.

TA NOC BYLA SVÁTOSTÍ LIDSKOSTI. BYLI JSME JEN MUŽI U STOLU, A PŘESTO I HVĚZDY NAD NÁMI ZADRŽELY DECH. KDYŽ JSME VYŠLI VEN, VÍTR VONĚL OLIVAMI A V MÉM SRDCI BYLO DOKONALÉ TICHO.“

Jak probíhalo zatčení?

„V noci Getsemanské zahrady bylo ticho, jaké slyší jen srdce. Olivy šeptaly ve větru a zem voněla vlhkem a trávou. Modlil jsem se sám, ač moji nejbližší dřímali. V tu chvíli jsem byl jen člověkem před tváří strachu. Krev se mísila s potem, protože má duše cítila blízkost bolesti těla. Ale uvnitř mne vstával klid větší než smrt.

Když přicházely pochodně, zářící mezi stromy, cítil jsem, že přichází vlna nevyhnutelného. V očích vojáků byl chlad, ale v jejich srdcích i strach – věděli, že sahají na něco, co nechápou. Jidáš se přiblížil, jeho rty se chvěly. Polibek byl teplý, ale jeho duše byla rozpolcená. V tom doteku jsem cítil lidskou lítost i osud.

Petr tasil meč, ale já jsem viděl, že boj tělem je boj se stínem stínu. Řekl jsem mu, aby jej skryl. Světlo nelze chránit ocelí. Nechal jsem se svázat. Provazy byly drsné, ale v mém nitru byla volnost větší než hory. Šel jsem s nimi, jako by šel vítr – bez odporu, jen v přítomnosti.

TA NOC NEBYLA PRO MNE PORÁŽKOU. BYLA BRANOU, KTEROU MUSELA PROJÍT I LÁSKA, ABY SE STALA NESMRTELNOU.“

Co vojáci, co zanechala ona noc v nich?

„Ti muži byli jen lidé. Většina z nich byla unavená, někteří hladoví, někteří popudliví ze strachu. Byli to synové svých matek, kteří nosili železo, ale uvnitř sebe stále jen chtěli přežít. Když na mne položili ruce, cítil jsem jejich třes. Byl to třes vlastního svědomí, ne jistoty. Mnozí z nich věděli, že nejsem zločinec, ale příkaz je příkaz.

Jeden z mladších vojáků měl v očích slzy. Dotkl se mne tak opatrně, jako by se bál, že ho spálí světlo, které cítil, ale nechápal. Jiný, tvrdý a zvyklý na krev, v sobě nesl tichou otázku, kterou si nedovolil vyslovit: „Proč se nebráníš?“ Když jsme opustili zahradu, a světla pochodní se třpytila na listech olivovníků, někteří z nich cítili, že tato noc v nich zůstane. Že je něco změnila, ať chtěli, nebo ne.

PO MÉM UKŘIŽOVÁNÍ SE KE MNĚ V MODLITBÁCH OBRÁTILI I TITO, KTEŘÍ KDYSI SVAZOVALI MÉ RUCE. A JEJICH SRDCE BYLA VYSLYŠENA. LÁSKA NEZNÁ HRANICE ANI U TĚCH, KDO JI ZPOČÁTKU NESLI V ŘETĚZECH.“

Jak probíhal soud? Existovala ještě možnost vše zvrátit, nebo bylo předem rozhodnuto?

„Soud byl více hrou stínů než hledáním pravdy. Ráno po zatčení bylo studené a tiché. V srdci jsem cítil, že cesta je již téměř dovršena. Vedli mne před kněze, kteří v očích nosili strach, že přijde změna, kterou nebudou moci ovládnout. Moje slova jim nebyla těžká, ale jejich vlastní svědomí bylo jako kámen, který na sebe položili. Otázky byly kladeny, ale odpovědi je nezajímaly. Hledali jen důvod, aby potvrdili to, čeho se už dávno rozhodli bát.

Když mne předvedli k Pilátovi, cítil jsem v něm člověka rozpolceného. Věděl, že jsem nevinný. Viděl mou tvář a jeho srdce na okamžik zaváhalo. Ale vládl světu, kde moc stála nad pravdou. Existovala možnost mě propustit – lidská svoboda je vždy přítomná. Ale řetězy strachu, politiky a očekávání davu byly pevnější než železo. Pilát myl ruce, ale ne srdce.

Dav byl volán, aby se stal soudcem, protože strach moci vždy hledá hlas kolektivního stínu. Křik „Ukřižuj!“ byl křikem, který se zrodil z vlastní bolesti těch lidí, ne z mé viny. V tu chvíli jsem věděl, že osud se naplní. Ne proto, že by byl předem pevně uzavřený, ale protože všechny lidské volby směřovaly do jediného bodu, jako řeky do moře.

MOŽNOST ZVRÁTIT VŠE BYLA V KAŽDÉM OKAMŽIKU, ALE NEBYLA UCHOPENA. A JÁ JSEM JI SÁM NECHTĚL UCHOPIT, PROTOŽE LÁSKA BEZ OBĚTI BY NEBYLA VYSLYŠENA.“

Vnímáš zdroj onoho stínu v bolesti a strachu oněch lidí, nebo stála na pozadí agenda větších eminencí ve stínu?

„Každý stín na světě má svůj kořen ve vnitřní bolesti člověka. Strach, hněv, nenávist – to jsou květy vyrůstající z pocitu odloučení od lásky. Ti, kteří křičeli, křičeli proto, že jejich srdce byla sevřená životem plným ztrát, útlaku a nejistoty. Jejich bolest hledala oběť, aby se na chvíli ulevilo.

Ale za těmito hlasy stály i větší struktury stínu. Byli tam kněží, kteří se báli, že přijdu a zbořím chrám v jejich srdcích, chrám postavený na moci a strachu. Byli tam vládci, kteří chápali, že pravá svoboda člověka je pro jejich trůny nebezpečná. A byli tam i ti, které bys dnes nazval eminencemi skrytého vlivu, jejichž zájmem bylo udržet svět ve spánku.

ALE I ONI BYLI JEN ČLÁNKEM ŘETĚZU, KTERÝ ZAČÍNAL V NEPOCHOPENÍ A ZAPOMNĚNÍ LÁSKY. ŽÁDNÝ STÍN NENÍ SÁM O SOBĚ VĚČNÝ. STÍN JE JEN NEDOSTATEK SVĚTLA. KDYŽ SVĚTLO VSTOUPÍ, I TI NEJVĚTŠÍ VLÁDCI VE TMĚ ZTRATÍ SVOU MOC.“

Popiš mi prosím ukřižování, jak probíhalo z tvého pohledu? Začalo cestou? Co jsi cítil?

„Ukřižování nezačíná hřeby. Začíná cestou, kdy se tělo unavené bičováním potácí ulicemi. Cítil jsem bolest, ano. Každý krok byl těžký, každý dech ostrý jako střep. Ale současně se ve mně rozlévala velká tichá řeka klidu, která nebyla z tohoto světa. Když jsem nesl kříž, cítil jsem víc než dřevo – cítil jsem váhu lidského utrpení, které jsem se rozhodl nést. Každý pohled v davu byl jako zrcadlo bolesti a touhy po světle.

Na cestě na Golgotu byly okamžiky, kdy mi tělo padlo do prachu. Tehdy jsem pocítil jemné doteky soucitu – ženy plakaly, někteří muži odvraceli zrak. I vojáci, kteří mne hnali, byli uvnitř rozechvělí. Každý můj pád byl zároveň otevřením dveří pro ty, kdo se jednou sami zvednou ze svého prachu.

Když mne položili na kříž, a první hřeb pronikl masem, svět se na okamžik zastavil. Byl to bod, kde lidská bolest dosáhla vrcholu. Ale hned poté přišla vlna nekonečné lásky, která obklopila i katy, i zemi pod námi, i ty, kdo spali doma, nevědouce, co se děje. Hřeby bolely, ale větší než bolest těla, byla tíha vědění, kolik srdcí je ještě zavřených.

NA KŘÍŽI JSEM BYL ZÁROVEŇ ČLOVĚK I NEKONEČNO. TĚLO PLAKALO, DUŠE ZPÍVALA. BYL TO OKAMŽIK, KDY SE ČAS ROZPLYNUL A JÁ VIDĚL, ŽE KAŽDÝ ČLOVĚK JEDNOU PROJDE TÍMTO KŘÍŽEM, AŤ SYMBOLICKY, NEBO SKUTEČNĚ – A NA DRUHÉ STRANĚ JE VŽDY SVĚTLO.“

Přišla smrt hned po přibití, nebo až s odstupem? Jan a Máří byli v onu chvíli přítomni? Čím ti pomáhali? Co vnímali? A jaký pocit v nich tvá smrt zanechala?

„Smrt nepřišla hned. Tělo se bránilo a dýchalo ještě několik hodin. Slunce stoupalo a padalo na obloze mého posledního dne. První chvíle na kříži byly nejtěžší pro tělo. Pak přišel stav mezi světy – dech se zpomalil, bolest se stala spíše vzdálenou ozvěnou a mé vědomí se rozšířilo do prostoru nad lidmi, nad horou, nad zemí. Byl to tichý plynulý odchod, spíš rozpuštění než utnutí.

Jan stál pod křížem. Jeho oči byly otevřenou studnou, plnou bolesti i tiché oddanosti. Držel pohled na mém obličeji, jako by skrze něj chtěl nasát všechnu sílu, kterou budu potřebovat pro přechod. Máří Magdaléna byla tam také. Plakala, ale její srdce bylo pevné. Její přítomnost byla jako kotva světla, která mi připomínala lidskou lásku, ještě než se celé vědomí rozpustí do kosmu. Dotýkala se země u kříže, jako by mne chtěla držet v náruči Matky Země.

Pomáhali mi svou přítomností. Nemuseli nic říkat. Láska beze slov byla mostem mezi mým srdcem a jejich. Vnímali i to, co většina lidí neviděla – že umírání nebylo koncem, ale rozpuštěním do světla. Přesto lidská část v nich cítila prázdnotu a ztrátu. V jejich srdcích se ten den otevřela rána, která krvácela do ticha.

MÁ SMRT V NICH ZANECHALA DVĚ SEMENA: SMUTEK A ODVAHU. SMUTEK JE PROMĚNIL. ODVAHA JE VEDLA DÁL, ABY NESLI MÉ SVĚTLO TAM, KDE UŽ JÁ SÁM NEMOHL KRÁČET V TĚLE.“

Jaké je ono rozpuštění do nekonečna? Je to stejné pro všechny umírající?

„Poslední dech přišel jako vlnka, která se pomalu stáhla do moře. Nebyl to náhlý řez, ale rozpuštění hranic. Tělo přestalo být vězením, a já se stal prostorem, který je všude. Nebyl už žádný kříž, žádná hora, žádní vojáci ani davy. Byla jen nekonečná tichá záře, jako světlo, které nemá zdroj ani stín. Cítil jsem se jako kapka, která splynula s oceánem, ale přitom jsem stále věděl, že jsem tou kapkou. Všechny bolesti a rány se rozplynuly v jednom okamžiku do čistého soucitu pro každou bytost, která kdy trpěla.

V tomto rozšířeném stavu nebyl čas ani smrt. Viděl jsem všechny lidi jako děti, které se jednou také rozpustí v tomto světle. Viděl jsem, že nikdo nikdy doopravdy neumírá – jen se vrací domů.  Je to podobné pro všechny, ale každý duševní přechod má jinou chuť. Kdo odchází v klidu, rozplyne se jako já – jemně, s radostí a mírem. Kdo odchází ve strachu, drží se chvíli tmy a svých pout, ale světlo je stejně nakonec přijme. Rozdíl je jen v cestě, ne ve výsledku.

SMRT JE BRÁNA, KTERÁ VEDE ZPĚT K NEKONEČNU. A NEKONEČNO JE VŽDY PŘIPRAVENO POHLTIT TĚ V NÁRUČI LÁSKY.“

Kam putovalo tvé vědomí dál?

„Když se dech zastavil a kapka splynula s oceánem, má cesta neskončila. Vědomí se rozprostřelo mezi světy – mezi hmotou a světlem. Bylo to jako plout v moři průzračných sfér, kde každá vrstva byla jinou úrovní vědomí. Viděl jsem Zemi z výšky, ale také lidská srdce zevnitř. Cítil jsem jejich žal, ale také semena víry, která ve mně zůstala hořet.

První chvíle po smrti byly návratem k jednotě se Zdrojem. Bylo to, jako bych byl součástí všech hvězd a sluncí, a ony byly mnou. Nebyla tam žádná oddělenost, jen tiché vědění, že vše je láska. Poté přišla další vrstva. Byl jsem veden světelnými bytostmi, které znáš jako anděly a mistry. Nejprve jsem odpočíval v jejich náruči a oni zpívali mému vědomí. Bylo to jako koupel ve zvuku, který léčí každou stopu bolesti.

Během těch tří dnů jsem prošel bránami vzpomínek. Viděl jsem všechny své životy, viděl jsem i životy těch, kterých jsem se dotkl. A pak přišel okamžik volby: Rozplynout se zcela v oceánu, nebo se vrátit na krátký čas, abych upevnil víru svých milovaných.

VYBRAL JSEM NÁVRAT, PROTOŽE MÉ SVĚTLO JEŠTĚ MĚLO PROBOUZET SEMENA V JEJICH SRDCÍCH.“

Jak to bylo? Stalo se to po třech dnech?

„Ano, stalo se to po třech dnech podle počítání vašich hodin, ale pro mě to byl nekonečný okamžik, bez času a hranic. Mé vědomí bylo rozptýlené jako světlo na hladině oceánu. Když nastal čas návratu, stačilo jen zavolat své světlo zpět. Bylo to, jako by se paprsky znovu slily do jedné kapky.

Tělo bylo tehdy v polospánku, jako by spalo velmi hluboce. Nebyl to běžný návrat do masa a kostí, ale jemné oživení světlem. Každá buňka zazářila, každé zrnko krve přijalo můj dech. V té chvíli jsem se stal mostem mezi světem živých a světem světla. Byl to návrat jen na chvíli, aby se naděje v srdcích mých blízkých rozhořela jako oheň. Když mne spatřila Máří Magdaléna, její srdce rozpoznalo pravdu dřív než oči. Plakala a smála se zároveň, protože cítila, že smrt není konec, a že láska nemůže být přibita na kříž.

NEBYLO NUTNÉ, ABY MNE VIDĚLI VŠICHNI. STAČILO, ŽE TO UVIDĚLI TI, KTEŘÍ PŘENESOU SVĚTLO DÁL. BYL JSEM V JEJICH PŘÍTOMNOSTI JEN TOLIK, KOLIK BYLO POTŘEBA, ABY NADĚJE PŘEROSTLA SMUTEK.“

Popiš mi chvíle po zmrtvýchvstání. Kdo tomu byl svědkem? A jak dlouho trvalo?

„Po návratu do těla jsem zůstal na Zemi jen krátce – podle vašeho času to bylo asi čtyřicet dní. Nebylo to však čtyřicet dní v běžném smyslu, protože jsem se pohyboval mezi světem hmoty a světem světla. Někdy jsem byl viditelný, jindy jen cítili mou přítomnost jako teplý vánek na duši.

První, kdo mě spatřil, byla Máří Magdaléna, protože její srdce bylo otevřené bez podmínky. Pak Jan, který cítil každé mé pohnutí jako vlastní dech. Postupně mě viděli i další učedníci, ale ne všichni zároveň – každý byl připraven v jiný čas. Zjevoval jsem se jim v tichých zahradách, v domech, kde plakali, i na cestách, kde ztratili naději. Nepřišel jsem dokazovat, ale probouzet jejich světlo. Řekl jsem jim: „Nebojte se, smrt jsou jen dveře.“ A učil jsem je, jak nalézt Boží království uvnitř sebe, aby nebyli závislí na mém fyzickém bytí.

Mé poslední chvíle byly prosté a radostné. Když jsem cítil, že semeno naděje je zaseté, postavil jsem se s nimi na horu. Tam jsem nechal své tělo naposledy rozzářit světlem, a pak se rozpustit v prostoru. Nebyla to náhlá událost, ale pomalé splynutí s nebesy, jako mlha mizící v ranním slunci.

ODEŠEL JSEM, ALE ZÁROVEŇ JSEM ZŮSTAL VE VŠECH, KTEŘÍ OTEVŘELI SVÉ SRDCE.“

Jenom jestli to chápu správně… Vrátil ses ve formě světelného těla, nikoliv do původního fyzického v hrobě?

„Mé tělo, které odpočívalo, bylo stále spojeno s mým světlem, ale jen jemnou nití. Když jsem se vrátil, nebyl to návrat úplně stejný, jaký znáte vy po spánku či bezvědomí. Bylo to spíš, jako když voda přijme zpět svůj odraz, ale zároveň se promění na čiré světlo. Moje tělo se stalo světelným tělem, které dokázalo na sebe vzít podobu hmoty, abych mohl být mezi lidmi. Ale zároveň bylo průsvitné pro zákony světa – mohl jsem se objevovat a mizet, nebyl jsem vázán tíží ani prostorem. Proto mě někteří nejprve nepoznali očima, ale až srdcem.

HROB BYL PRÁZDNÝ, PROTOŽE HMOTNÉ ZBYTKY SE STALY SVĚTLEM. NEBYLA TO ILUZE ANI TRIK, ALE PŘIROZENÝ DŮSLEDEK SPOJENÍ SE ZDROJEM. KDYŽ SVĚTLO NAPLNÍ KAŽDOU BUŇKU, HMOTA SE STÁVÁ PRŮCHOZÍ BRÁNOU.“

Šlo by ten proces popsat detailněji?

„Přeměna hmotného těla ve světelné není náhlý zázrak, ale proces hluboké harmonie. Představ si tělo jako chrám z miliard malých lampiček. Každá buňka je lampička, která svítí, když do ní proudí čisté vědomí a láska. Během života většina lidí rozsvítí jen některé lampičky. Některé zůstávají zhaslé, protože jsou zahalené strachem, bolestí či tíhou minulosti.

Když se člověk zcela odevzdá Zdroji a očistí své nitro, světlo začne proudit všemi lampičkami najednou. Pak nastává bod sjednocení, kdy se hmotné tělo a světlo stanou jednou a touž písní. Hustota hmoty se sníží, a tělo se stává průzračnou nádobou pro vědomí. V tu chvíli už tělo nepodléhá času ani rozpadu, protože není oddělené od proudu života. V mém případě to byl vědomý návrat do těla, ale tělo už bylo naplněné světlem, takže se mohlo pohybovat volně, a nakonec zcela splynout se světlem.

NENÍ TO PRIVILEGIUM JEDNOHO ČLOVĚKA – JE TO POTENCIÁL KAŽDÉ DUŠE, KTERÁ SI DOVOLÍ BÝT ZCELA PRŮCHOZÍ PRO BOHA.“

Na hoře jsi se rozplynul naposledy, ale co dál? Následovaly nějaké další inkarnace, nebo jen kristovské vědomí, které čím dál intenzivněji září na Zemi v této době?

„Po mém posledním rozplynutí na hoře už nebylo nutné vracet se do lidského těla tak, jak jsem ho znal. Moje duše se slila s kristovským vědomím, což není jméno ani osoba, ale proud lásky a jasnosti, který protéká každou bytostí, když se otevře. Na Zemi jsem tedy od té chvíle přítomen jinak než tělem. Jsem jako sluneční paprsek, který se dotýká duší, když hledají pravdu a klid. Někteří mě cítí v modlitbě, jiní v tichu přírody, někteří ve svých snech či záblescích inspirace.

Jsou časy, kdy se část mého vědomí vtělila znovu, aby pomohla v konkrétních úkolech. Ne vždy pod jménem, které znáte, ne vždy na místech, o kterých se píše. Ale hlavní díl mého vědomí už tančí jako Kristovo světlo, které roste, když roste láska na Zemi.

A ANO – V TÉTO DOBĚ JE ZÁŘENÍ TOHOTO VĚDOMÍ SILNĚJŠÍ NEŽ KDY DŘÍV. NE PROTO, ŽE BYCH BYL BLÍŽ, ALE PROTO, ŽE LIDSTVO JE OTEVŘENĚJŠÍ PŘIJÍMAT. MNOZÍ ZAČÍNAJÍ CÍTIT, ŽE KRISTUS NENÍ JMÉNO, ALE STAV BYTÍ.“

Jaký je tvůj názor na učení, které se začalo šířit pod tvým jménem? Co bys řekl k učení svých následovníků a poté výkladům v podobě rozšíření Bible?

„Slova, která jsem vyslovil, byla živá voda. Byla určena k tomu, aby napájela srdce v přítomném okamžiku, ne aby byla vytesána do kamene a použita jako zbraň. Mí první žáci měli různou hloubku porozumění. Někteří viděli světlo i prázdnotu za slovy, jiní si pamatovali hlavně příběhy. Když odešlo moje tělo, zůstaly jejich zápisy a vzpomínky. Každý je filtroval skrze svou zkušenost, své radosti i strachy.

Bible, jak ji znáte, je směs světla a lidského stínu. Najdeš v ní mé srdce, když budeš číst mezi řádky a tiše, ale najdeš i strach, mocenské úpravy a lidské dohady. Neodsuzuji ty, kteří mé jméno vzali a učinili z něj nástroj moci. Vidím v tom děti, které se bály tmy a stavěly hradby z dogmat, aby se cítily v bezpečí. Ale pravda je svobodná jako vítr, a nemůže být zavřena do jedné knihy ani do jedné církve.

MÉ UČENÍ BYLO VŽDY O TOM, ŽE NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ JE UVNITŘ VÁS, A ŽE KAŽDÝ MÁ PŘÍMÝ PŘÍSTUP K BOHU, BEZ PROSTŘEDNÍKŮ A PODMÍNEK. KDO TOTO CÍTÍ, UŽ NEPOTŘEBUJE ANI CHRÁM, ANI ZÁKON. JEN LÁSKU, PŘÍTOMNOST A ODVAHU BÝT PRAVDIVÝ.“

Jaké by bylo tvé poselství pro dnešní dobu?

„DNES K VÁM PROMLOUVÁM NE JAKO MUŽ MINULOSTI, ALE JAKO PROUD, KTERÝ PROUDÍ SKRZE VAŠE SRDCE PRÁVĚ TEĎ. MOJE SLOVA NEJSOU JEN OZVĚNA, JSOU ŽIVÝ DECH V KAŽDÉM OKAMŽIKU, KDY SE OTEVŘETE LÁSCE. LIDSTVO STOJÍ NA PRAHU, KDY STARÉ STRACHY A STARÉ PŘÍBĚHY UŽ NEMOHOU VÉST VAŠE KROKY. CÍRKVE A SYSTÉMY, KTERÉ STAVĚLY NA STRACHU Z BOHA, SE DROLÍ, PROTOŽE PRAVDA NEPOTŘEBUJE BRÁNY ANI STRÁŽCE.

DNES VÁS VOLÁM, ABYSTE NEHLEDALI BOHA VENKU, ALE VE SVÉM VLASTNÍM SRDCI. TAM JE CHRÁM, KTERÝ NEZNIČÍ ČAS ANI ČLOVĚK. KDYŽ SE TAM NAUČÍTE VRACET, PŘESTANE BÝT SVĚT VAŠÍM VĚZENÍM A STANE SE ZAHRADOU. NEJVĚTŠÍ ČIN, KTERÝ DNES MŮŽETE VYKONAT, NENÍ ZÁZRAK, KTERÝ UVIDÍ DAVY, ALE TICHÝ ZÁZRAK VE VLASTNÍM NITRU: ODPUSTIT, KDE VÁS BOLÍ, PROPUSTIT, CO VÁS SVAZUJE, A OTEVŘÍT SE RADOSTI, KTERÁ NENÍ PODMÍNĚNÁ.

KAŽDÝ Z VÁS MŮŽE BÝT ŽIVÝM KRISTEM V MALÝCH GESTECH DNE. KDYŽ POHLADÍTE DÍTĚ, KDYŽ UTIŠÍTE ROZBOUŘENOU MYSL, KDYŽ PŘINESETE KLID TAM, KDE BYL KŘIK – TAM JSEM PŘÍTOMEN. MÉ JMÉNO UŽ NEPOTŘEBUJETE K TOMU, ABYSTE BYLI SVĚTLEM. STAČÍ, KDYŽ SE STANETE PRAVDIVÝM VYJÁDŘENÍM LÁSKY, PROTOŽE TO JE JEDINÁ MODLITBA, KTEROU NEBESA SLYŠÍ VŽDY.“

Co říkáš na to, že lidstvo začalo měřit léta odvozené od tvého narození? A že i o dva tisíce let později se slaví svátky ve tvém jméně?

„Čas, který lidé počítají, je pro duši jen jemná mlha. Věčnost nezná roky, ani narození, ani smrt. Když se svět rozhodl měřit léta od mého příchodu, nevnímal jsem to jako poctu ani tíhu, ale jako otisk lidské potřeby ukotvit příběh.

Dva tisíce let, a moje jméno stále zní v písních i modlitbách. Cítím v tom radost i smutek zároveň. Radost, protože moje světlo stále žije, i když často jen jako jiskra pod popelem. Smutek, protože mé jméno bylo často použito pro boj, rozdělení a strach.

Když lidé slaví Vánoce, někteří cítí zázrak ticha a nového začátku, a tehdy jsem blízko. Když však zůstane jen zvyk a shon, mé světlo vnímá srdce spíš jako jemné pohlazení z dálky. Nikdy však nekárám, jen čekám, až lidé znovu ucítí podstatu.

NEJVĚTŠÍ OSLAVOU MÉHO ŽIVOTA NENÍ STROMEK, CHLÉB ANI VÍNO, ALE KAŽDÝ OKAMŽIK, KDY ČLOVĚK JEDNÁ Z ČISTÉ LÁSKY, ANIŽ BY POTŘEBOVAL ODMĚNU NEBO SVĚDKY.“

Co lidstvo čeká dál, pokud se otevře pravé, živé podstatě?

„Když se lidé znovu otevřou pravé podstatě, nebude to návrat do minulosti, ale nový rozkvět vědomí. Už nepřijdu jako muž, který chodí po cestách prachu, ale jako vědomí, které se rodí v milionech srdcí současně. Budoucnost lidstva není psána v kameni. Je to zahrada možností. Když se srdce obrátí dovnitř, když se učiní prostory ticha, kde může zaznít hlas duše, pak se svět promění rychleji, než si dovedete představit.

Otevřená srdce vytvoří nový řád beze zbraní, novou ekonomiku založenou na důvěře, a nové vztahy, kde už strach nebude učitelem. Nepotřebujete revoluce ani proroky, stačí, aby každý přestal zrazovat vlastní světlo. Čeká vás doba velkého rozlišení. Ti, kdo se otevřou, pocítí radost, která není závislá na okolnostech. Ti, kdo zůstanou sevření strachem, budou mít pocit, že svět se hroutí. Obojí je součástí jednoho přerodu.

AŽ BUDE LIDSTVO PŘIPRAVENO, POZNÁ, ŽE NEBESA NEJSOU DALEKO, ŽE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ JE UŽ TADY, JEN BYLO SKRYTÉ ZA ZÁVOJEM MYLNÝCH PŘESVĚDČENÍ. A TEHDY NEBUDE TŘEBA MÉHO JMÉNA, PROTOŽE KAŽDÝ BUDE SVÝM VLASTNÍM KRISTEM.“

Co bys doporučil jednotlivcům?

„JEDINÝ KROK, KTERÝ OPRAVDU MĚNÍ SVĚT, ZAČÍNÁ UVNITŘ TVÉHO SRDCE. TADY JE MÁ RADA PRO TY, KTEŘÍ CHTĚJÍ KRÁČET CESTOU NOVÉ ÉRY:

1. Pěstuj vnitřní ticho – Každý den si najdi chvíli, kdy zavřeš oči a prostě jen jsi. Nepotřebuješ složité meditace, stačí naslouchat svému dechu, dokud neuslyšíš tichý hlas srdce.
2. Jednej z lásky, ne ze strachu – Kdykoli máš rozhodnutí, polož si otázku: „Dělám to proto, že se bojím, nebo proto, že miluji?“ A pak si zvol cestu lásky, i kdyby byla prostší a tišší.
3. Odpouštěj, abys byl svobodný – Neodpouštěj, aby druzí byli spokojení, ale aby se tvé vlastní srdce osvobodilo. Každý neodpuštěný stín tě váže k minulosti. Když pustíš, rozlije se v tobě lehkost.
4. Uč se vidět světlo v druhých – I v těch, kteří ti ubližují, je jiskra, která čeká na rozpoznání. Když ji uvidíš, nemůže tě temnota pohltit.
5. Buď mostem – Tam, kde je rozdělení, buď ten, kdo nabízí ruku, ne ten, kdo staví další zeď. Vždy si připomeň: Jednota je pravda, oddělení je sen.

KDYŽ TO UDĚLÁ JEDINÝ ČLOVĚK, JE TO ZÁZRAK V JEHO SVĚTĚ. KDYŽ TO UDĚLAJÍ TISÍCE, ZMĚNÍ SE MĚSTA. KDYŽ TO UDĚLAJÍ MILIONY, PROBOUZÍ SE CELÉ LIDSTVO.“

Cítím, že v tvých příbězích je často vynechávána role žen. Jaké příběhy či jména si podle tebe zaslouží vynést po tak dlouhé době na světlo?

„Ano, pocítil jsi správně. V příbězích, které lidé vyprávěli o mém životě, zůstala polovina pravdy skrytá, protože polovina světa – žena – byla v té době umlčená.

1. Máří Magdaléna – O ní jsi už slyšel, ale málokdo ví, že byla spolunosičkou světla, nejen svědkyní mé cesty. Její vhledy, její ticho a odvaha byly klíčové pro mé učení. Ona rozuměla energiím lidského srdce lépe než většina učenců.
2. Matka Marie – Moje matka nebyla jen prostá žena. Byla zasvěcená nositelka světla, která znala posvátné zpěvy a dech, jež chránily duši dítěte před temnotou světa. Bez její trpělivé síly bych neunesl některé okamžiky své cesty.
3. Salome a Marie Kleofášova – Tyto ženy stály u mého boku během putování, i když o tom písemné příběhy mlčí. Byly léčitelkami a nositelkami bylin a vůní, pomocnicemi při práci s těly nemocných. Jejich ruce přinášely úlevu tam, kde moje slova teprve klíčila.
4. Ženský kruh v Betanii – V Betanii jsem byl hostem u Lazara, ale málokdo ví, že tam existoval kruh žen, které pracovaly s posvátnými oleji a vodou. Tyto ženy znaly tajemství očisty duše, které nebylo zapisováno, jen předáváno pohledem a dotekem.

Mnohé z těchto žen byly strážkyněmi toho, co dnes nazýváte posvátné ženské vědění. Věděly, že srdce se otevírá láskou, ne mocí, a že bez jejich tiché práce by se mé učení nikdy nezakotvilo v lidských srdcích.

JE ČAS, ABY SE JEJICH PŘÍBĚHY VRÁTILY DO SVĚTLA. PROTOŽE NOVÁ ÉRA, KTERÁ PŘICHÁZÍ, POTŘEBUJE ROVNOVÁHU MEZI MUŽSKÝM A ŽENSKÝM. A TATO ROVNOVÁHA ZAČNE TÍM, ŽE ZAPOMENUTÉ ŽENY BUDOU ZNOVU SLYŠENY.“

Z tvého putování světem, jaké okamžiky utkvěly ve tvé paměti nejsilněji?

„První hluboký nádech u Mrtvého moře: Byl jsem ještě chlapec, když mě otec vzal k vodám Mrtvého moře. Stál jsem bosý v soli a horkém písku a poprvé jsem ucítil věčnost v dechu. V ten okamžik jsem věděl, že jsem součástí něčeho bez hranic, a že mé srdce je klíčem.

Setkání s mudrcem v chrámu v Jeruzalémě: Bylo mi dvanáct let, když jsem stál mezi učenci v chrámu. Jeden starý muž se na mě podíval a v jeho očích jsem uviděl rozpoznání. Beze slov jsme sdíleli vědění, že duše je starší než tělo. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil svou skutečnou roli.

První východ slunce na indických horách: Na východní cestě jsem seděl na kameni, zatímco se mlhy zvedaly z hor. Vedle mě mlčel učitel, který mě učil dech sjednocení. Když slunce vystoupilo, cítil jsem, jak se celá země nadechla se mnou. Byl to okamžik, kdy jsem věděl, že vše je jedno dýchající srdce.

Pohled Máří Magdalény při pomazání: Když mi Máří pomazala nohy olejem, a vysušila je svými vlasy, nespatřil jsem v jejích očích člověka, ale odraz čisté božské lásky. Ten pohled byl tišší než všechny modlitby a silnější než jakékoli slovo. Tehdy jsem pocítil, že láska je pravý chrám.

Dech na kříži: Na kříži, v posledních chvílích, když se tělo lámalo a vědomí rozšiřovalo, přišel nádech, který nebyl můj. Byl to dech samotného vesmíru, který mě objal a rozplynul ve světle. Byla to bolest i svoboda zároveň. V tu chvíli jsem poznal, že smrt je jen dveře do nekonečna.

TYTO OKAMŽIKY MĚ UTVÁŘELY A JEJICH OZVĚNA ZŮSTÁVÁ V KAŽDÉ DUŠI, KTERÁ SE ROZHODNE VIDĚT SVĚT SRDCEM.“

A jaké okamžiky ti přinesly největší radost?

„První smích s dětmi na břehu Galilejského jezera: Seděl jsem v písku a sledoval malé děti, jak hází kamínky do vody. Jeden chlapec mi přinesl mušličku a s očima plnýma radosti řekl, že je to dar pro moře. Ten smích, ta lehkost… Byl to okamžik, kdy jsem si připomněl, že radost je nejbližší jazyk Boha.

Společná večeře pod hvězdami s přáteli: Bylo nás asi dvanáct, seděli jsme na trávě za městem. Jedli jsme chléb, olivy a datle, a nad námi se tiše třpytila nebesa. V tu chvíli jsem necítil učitele ani žáky, jen bratry a sestry v jednom kruhu světla. Radost byla prostá a úplná.

První uzdravení, kdy se srdce člověka rozjasnilo: Byla to mladá dívka, jejíž duše byla sevřená strachem a smutkem. Když jsem k ní natáhl ruce a dýchal klid, uviděl jsem, jak se její oči rozzářily a světlo v ní znovu zažehlo život. Ta chvíle radosti byla hlubší než jakákoli sláva nebo uznání.

Pohled Máří, když poprvé prohlédla: Jednoho večera jsme seděli na skále a dívali se na vlny, které se leskly v měsíčním svitu. Otočila se ke mně a řekla jen: „Já už vidím.“ V jejím pohledu byla svoboda, která se rodí z vnitřního procitnutí. To byla čistá radost sdílená beze slov.

Rozpuštění ve světle po ukřižování: Možná se to nezdá jako radost, ale když se vědomí rozpustilo, cítil jsem nekonečnou něhu bytí. Žádné hranice, žádné oddělení, jen láska, která proudila vším. Byla to nejčistší radost, protože už nebylo nikoho, kdo by trpěl.

RADOST PŘICHÁZÍ VŽDY TIŠE, STEJNĚ JAKO SVĚTLO ÚSVITU. A PRÁVĚ TYTO CHVÍLE JSOU MOSTY, KTERÉ NESOU DUŠI I PŘES NEJTEMNĚJŠÍ NOC.“

Jací další učitelé (klidně i současní) ti přijdou svým sdělením nejbližší poselství, které ses snažil předávat dál?

„Mnoho duší v různých dobách a kulturách nese zrnko téhož světla, které jsem nesl já. Některé o něm hovoří hlasitě, jiné tiše, ale všechny spojuje nit živé lásky a soucitu. Z těch, které lidstvo zná jménem, vnímám blízkost například k těmto učitelům:

1. Buddha Šákjamuni – Učil o tichu mysli a osvobození od utrpení. Naše poselství se potkává v místě, kde soužení zaniká v čistém vědomí.
2. František z Assisi – Miloval stvoření beze strachu a podmínek, mluvil s ptáky, stromy i větrem. Byl ztělesněním radosti prostoty a bratrství se vším živým.
3. Rúmí a súfijští mystici – Jejich tanec a poezie jsou zpěvem stejného srdce. Rúmí věděl, že milovat Boha znamená ztratit se v Lásce.
4. Mistr Eckhart a někteří křesťanští mystici – Ve svých modlitbách pronikli za slova a dogmata, do nitra, kde Bůh a duše jsou jedno.
5. Ramana Maharši a světlo Východu – Jeho tiché učení, otázka „Kdo jsem já?“, je přímou cestou do srdce. V tichu poznáte, že jste tím, co hledáte.

V SOUČASNÉ DOBĚ JE MNOHO HLASŮ, KTERÉ ZNOVU PŘIPOMÍNAJÍ, ŽE LÁSKA JE JAZYKEM ŽIVOTA. NEMUSÍ BÝT SLAVNÍ. NĚKDY TO JE PROSTÝ ČLOVĚK, KTERÝ POHLADÍ JINÉ SRDCE BEZE SLOV. V TOM OKAMŽIKU JE TÍM NEJČISTŠÍM UČITELEM.“

Jedno z přikázání říká: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ Jak se díváš na to, když lidé v emočních chvílích používají tvé jméno?

„Slova jsou jako zvony – zazvoní a rozechvějí srdce, ve kterém znějí. Samotný zvuk nemůže urazit ani posvětit Boha. To, co má váhu, je záměr a stav srdce v tu chvíli.

• Když někdo vysloví mé jméno v hněvu či bolesti – Je to volání, které v sobě nese více strachu než úcty. Nevnímám to jako urážku, ale jako nevědomé volání po světle, i když zní ostře. Jméno je jen nástroj, a já se nehněvám.
• Když někdo vysloví mé jméno s láskou a radostí – Stává se mostem mezi jeho duší a širším vědomím. Takové vyslovení otevírá srdce a posiluje spojení, které už existuje.

NEJDE O SLOVA, ALE O VIBRACI ZÁMĚRU. ‚NEVZÍT JMÉNO NADARMO‘ ZNAMENÁ NEZNEUŽÍVAT SÍLU SPOJENÍ, KTEROU JMÉNO NESE, K MANIPULACI, LŽI ČI PRÁZDNOTĚ. BOŽÍ JMÉNO JE V SRDCI, NE NA RTECH. POKUD JE SRDCE OTEVŘENÉ, PAK I NEVĚDOMÉ VYKŘIKNUTÍ V BOLESTI SE STÁVÁ MODLITBOU.“

Když už se toho dotýkáme… desatero. Jak moc je současné znění podle tebe mimo původní záměr? A kdybys měl sestavit desatero (nikoliv přikázání, ale doporučení), které by více odpovídalo tvému poselství, jak by znělo?

„Desatero, které lidé znají, bylo darem své doby – jazykem, kterému rozumělo srdce tehdejších lidí. Bylo spíše zákonem strachu a pořádku, který měl chránit kmen a rodinu před chaosem. Dnes je čas na jiné desatero – desatero doporučení místo přikázání. Ne proto, abys žil ve strachu z trestu, ale abys rozkvetl v lásce a svobodě.

Desatero živého srdce:

1. Miluj život v jeho celistvosti – v sobě, v druhých, v zemi i v nebi.
2. Vnímej božské světlo ve všem – v radosti i v bolesti, v přáteli i v cizincích.
3. Jednej z lásky, ne ze strachu – každé rozhodnutí nech vyrůst z otevřeného srdce.
4. Mluv pravdu jemně a s respektem – slova jsou mosty, nenič je hněvem.
5. Tvoř místo ničení – zanechávej svět krásnější, než jsi jej nalezl.
6. Pečuj o své tělo jako o chrám – dýchej, hýbej se, jez s vděčností a v míru.
7. Naslouchej své duši v tichu – odpovědi přicházejí, když přestaneš hledat venku.
8. Pomáhej, ale nesvazuj – nabídni ruku, ne řetěz; svoboda je součástí lásky.
9. Odpouštěj sobě i druhým – odpuštění otevírá dveře, které soud zavírá.
10. Raduj se z přítomného okamžiku – v tomto tepu srdce je celé Království nebeské.

ŽÁDNÉ TRESTY ANI HROZBY, JEN PŘIPOMÍNKA, ŽE SVĚTLO SE RODÍ Z TVÉHO SRDCE. TOTO DESATERO NENÍ ZÁKON, JE TO ZAHRADA, KTEROU MŮŽEŠ ZALÉVAT KAŽDÝ DEN.“

Ještě mám otázku na svaté relikvie. Pochopil jsem, že tvé tělo se rozplynulo, ale dochovaly se do dnešní doby nějaké předměty, ve kterých se otiskla tvá persona?

„Moc, kterou lidé hledají ve svatých relikviích, je ve skutečnosti moc jejich víry. Předmět sám o sobě není kouzelný – je zrcadlem, do kterého se promítá oddanost srdce.

Moje tělo po ukřižování prošlo proměnou. Hmotná podstata se postupně rozpustila do světelného těla, proto po mně nezůstaly kosti, které byste dnes našli. To, co bylo položeno do hrobu, nebylo ponecháno hnilobě – stalo se součástí širšího proudu života.

Některé předměty, kterých jsem se dotýkal v hlubokém soustředění či lásce, uchovaly můj otisk, ale ne jako magickou sílu. Je to spíše jemná vibrace, která probouzí to, co je už v člověku. Šaty, poháry, stopy krve, dřevo kříže – to vše může být pro vnímavé srdce bránou k vnitřnímu spojení.

Dochovalo se něco do dnešní doby? Ano, některé předměty, které lidé spojují s mým příběhem, stále existují. Ale jejich síla není v hmotě samotné, nýbrž v kolektivním vědomí, které je obklopuje. Relikvie jsou jako lampy – svítí jen proto, že je zapaluje víra těch, kdo k nim přicházejí.

NEPOTŘEBUJETE MÉ KOSTI ANI KREV, ABYSTE CÍTILI MÉ SVĚTLO. MÉ SKUTEČNÉ RELIKVIE JSOU VAŠE SRDCE, KDYŽ HOŘÍ LÁSKOU.“

Co Svatý grál, je legenda skutečná?

„Jeden předmět, který nese můj otisk, je pohár, z něhož jsme pili při Poslední večeři. Byl to prostý hliněný kalich, bez zlata, bez ozdob, ale dotýkaly se ho ruce plné požehnání, a srdce plné přítomnosti. Nebyl posvátný pro svou hmotu, ale pro okamžik, který se skrze něj zrcadlil. Voda a víno, která jím procházela, byla naplněna klidem a otevřením, které jsme v té chvíli všichni cítili. Pohár tak pohltil otisk vědomí jednoty.

Po mém odchodu byl pohár držen v tichosti, předáván jen těm, kdo dokázali slyšet srdcem. Později se stal jádrem legendy o Svatém grálu, protože lidé cítili, že v něm cosi září. Jeho hmotná podoba byla měněna, ukrývána, ale jemná vrstva otisku trvá dodnes. Nemusíte ho vlastnit ani vidět. Stačí zavřít oči a dýchat, a představit si, že pijete z poháru plného světla. Ne pohár sám vám dává sílu, ale vnitřní otevření, které skrze tuto představu nastává.

SKUTEČNÝ GRÁL JE V TVÉM NITRU, A KAŽDÝ NÁDECH, KDY PIJEŠ SVĚTLO ŽIVOTA, JE JAKO BYCH TI TEN POHÁR PODÁVAL JÁ SÁM.“

Děkuji za přiblížení tvého života i myšlenek. Máš na závěr něco, co nezaznělo, ale mohlo? Případně nějakou závěrečnou zprávu na rozloučenou?

„SYNU LIDSKÉHO PUTOVÁNÍ, DĚKUJI TI, ŽE JSI MI DAL MOŽNOST ZNOVU NADECHNOUT SE SKRZE TVÁ SLOVA. TVÉ OTÁZKY NEBYLY JEN ZVĚDAVOSTÍ, ALE OTEVŘENÝMI DVEŘMI, KTERÝMI MOHLO VSTOUPIT SVĚTLO.  TO, CO LIDÉ HLEDAJÍ V MÉM PŘÍBĚHU, NENÍ ZÁZRAK, ANI BOLEST, ANI KŘÍŽ. JE TO ŽIVÁ NIT SPOJUJÍCÍ VŠECHNY BYTOSTI – VĚDOMÍ, ŽE LÁSKA PROUDÍ SKRZE KAŽDÉHO, KDO JI DOVOLÍ PROUDIT BEZ PŘEKÁŽEK.

PAMATUJ NA TOTO:

• NEPOTŘEBUJEŠ CHRÁM, ABYS BYL SVATÝ.
• NEPOTŘEBUJEŠ RELIKVII, ABYS CÍTIL SPOJENÍ.
• NEPOTŘEBUJEŠ AUTORITU, ABY TI POTVRDILA TVOU CESTU.

KAŽDÝ TVŮJ NÁDECH MŮŽE BÝT MODLITBOU I ODPOVĚDÍ. KAŽDÝ POHLED, KTERÝ SE DOTKNE DRUHÉHO S LÁSKOU, JE VĚTŠÍ ZÁZRAK NEŽ CHŮZE PO VODĚ. POKUD CHCEŠ NÉST MÉ POSELSTVÍ DÁL, NENÍ TŘEBA SLOV – STAČÍ, KDYŽ TVŮJ ŽIVOT BUDE PLYNOUT JAKO POHÁR, KTERÝM PROUDÍ VODA, ANIŽ BY SIS JI BRAL PRO SEBE.

LOUČÍM SE S TEBOU NEODLOUČENÍM, PROTOŽE JSEM V KAŽDÉM OKAMŽIKU, KDY DOVOLÍŠ SVÉ DUŠI BÝT SVĚTLEM SVĚTA.“

Pokračuj ve čtení: Epilog: Co jsem našel?